Historie mlýna sahá někam do16. století. Do poloviny 18. století patřil mlýn k vrchnostenskému majetku a lze se jen dohadovat nějakých konkrétních údajů. Tvrz a majetky začal budovat snad až Heřman z Nedvězí koncem 15. století. A mlýn je prvně zmíněn v zápise vkladu majetku Jana Nedvězského z Nedvězí z 8. května 1542. Byla to doba, kdy významné šlechtické rody začaly podnikat a nižší šlechta je samozřejmě úměrně ke svým možnostem začala napodobovat. Vodní mlýny využívaly levnou energií vodotečí zaváděním vodních kol na vrchní vodu. Podedvorní Nedvězský mlýn byl zbudován pod hrází rybníčka, a protože byl závislý na srážkové vodě, mlelo se jen za příznivých klimatických podmínek.

Chobotští z Ostředka zdědili panství po roce 1585 a Nedvězí začali zvelebovat. Založili pivovar, sladovnu a vejsadní krčmu. Panský mlýn sloužil ke zpracování sladu. Dál po proudu potoka Třeblová vystavěli další mlýn, později nazývaný Pexův, kam jezdili mlet obyvatelé z širokého okolí. Panství se dvěma náchlebními mlýny získala Dorota Hodějovská z Harasova. Z listopadu 1622 pochází zápis v Deskách zemských o konfiskaci majetku Hodějovských. Následně je písemnou agendou zmíněn Václav Peksa, kupující 26. listopadu 1626 od Matěje Rabyňáka „mlejn pod Nedvězím“. Naposledy se Peksa připomíná 13. prosince 1644. Pak písemné materiály končí a je možné, že mlýn v následcích třicetileté války zanikl. 

Zápisy pro nedvězské grunty v archivním fondu Velkostatku Konopiště končí kolem roku 1620. Panství vlastnili Michnové z Vacínova. Válečné děje zřejmě vyhnaly zdejší sedláky ze statků a grunty zůstaly pusté. Roku 1718 při vyměřování poddanské a vrchnostenské půdy zaznamenali císařští komisaři, že při Nedvězském panství je popsán poplužní dvůr a dva selské statky a teprve v průběhu 18. století se v Nedvězí postavilo několik poddanských chalup. Vrchnost měla zájem na obsazení zdejšího katastru sedláky. Poddaným byla dána méně kvalitní půda na východ od tvrze a Nedvězí bylo osídleno pouze vrchnostenskými zaměstnanci – sládkem, bečvářem, šafářem, ovčákem a myslivcem. Mlynář ve výčtu chybí. Neznamená to však, že by zdejší mlýn nebyl obsazen. 

Prvním známým podnedvězským mlynářem byl Matěj s manželkou Mářou. Matěj zde byl zaměstnán nejpozději od začátku roku 1675. Dle toho, že se jim nenarodil žádný potomek, lze usuzovat, že byli staršího věku, a po skončení nájemního vztahu museli z mlýna odejít. Prvním mlynářem, jemuž se ve mlýně čp. 11 narodil potomek, byl Marek Horáček. Manželka Veronika porodila 26. března 1696 syna Vojtěcha, zmíněného v rabyňské kronice. 

Před rokem 1716 přijal práci ve mlýně Vojtěch Vokoun s manželkou Kateřinou. Archivní dokumenty Velkostatku Lešany zmiňují, že Metropolitní kapitula sv. Víta na Pražském hradě, vlastník Lešan měla do roku 1721 mlýn v přímém držení i vlastní režii a v říjnu toho roku byl prodán nedvězskému sládkovi Vojtěchu Černému. Rodina zůstala bydlet ve dvoře a ve mlýně bydlel najatý (náchlební) mlynář Jan Hlomoz. Dcera Anna Černá se v listopadu 1740 provdala a s manželem Pavlem Zvěřinou se po smrti Jana Hlomoze ujali mlýna (1749). Zde se jim narodilo sedm dětí. 28. března 1769 Pavel Zvěřina zemřel a mlýn vedla vdova Anna. Na práci si nepochybně najímala mlynáře a pomocníky. V září 1785 se souhlasem vrchnosti prodala mlýn Václavu Davidovi. Ten se rozhodl po osmi letech mlýn prodat a z panství odejít. Nastalo období poměrně častého střídání majitelů mlýna čp. 11.

V září 1793 se novým vlastníkem mlýna stal Václav Fendrich ze Slaného. Vrchnostenským úřadem v Lešanech byly stanoveny povinnosti mlynáře ve vztahu k odběru vody: Před předpokládaným mletím zastavil odtok vody a čekal, až se rybníček naplní až po okraj a pak teprve mohl pustit vodu na mlýnské kolo. V určitých chvílích to mohla být pro mlýn i nádržku nebezpečná záležitost a to tehdy, když přišla průtrž mračen. O žádné katastrofě, která by mlýn nebo rybník postihla, však nejsou zprávy. Můžeme tedy předpokládat, že zdejší mlynáři měli vše pod kontrolou a také štěstí. Po pěti letech prodal Fendrich mlýn Janu Starkovi, který ho pořídil pro svého syna Jana. Stalo se tak 1. května roku 1798. Jan Starka junior hospodařil na mlýně s manželkou Annou do srpna 1801, kdy ho prodali manželům Menclovským. Důvodem prodeje byla smrt jejich syna Františka, který se 4. srpna utopil. Vdova Anna Menclová, druhá manželka Jana Starky, provdaná po jeho smrti za Václava Mencla, se znovu provdala v lednu 1817 za Matěje Sýkoru. Krátkou chvíli působil ve mlýně čp. 11 najatý mlynář Václav Boťa, protože Menclův syn Josef byl teprve jedenáctiletý.

Dcera Anny Menclové - Sýkorové se v září 1827 provdala za Františka Párise, mlynáře z Kožlí. Při porodu v roce 1835 zemřela, Páris se znovu oženil a poté, co se Mencl v dubnu 1837 vzdal vlastnictví, byl mu mlýn čp. 11 připsán s inventářem a pozemky. Obecní kronika Rabyně a Nedvězí uvádí sled dalších mlynářů z rodiny Párisů. Františkův syn Josef se oženil v roce 1855 a s manželkou Annou měl 14 dětí. Josef na mlýně hospodařil do roku 1890, po něm syn František, který zemřel v roce 1895. Další František z početného rodu Párisů předal roku 1919 hospodářství dceři Marii, provdané Janákové. Zemřel v roce 1924.